Boží Láska vyjádřená Nádherou Jeho stvoření

O mně

VroniF
na signály.cz

Jsem katolička, zanícená patriotka Orlických hor a amatérská fotografka.

Toplist

 

TOPlist

Tagy

Dovolená 2013, den třetí

Jak jsem se zmínila na konci předchozího článku, středeční večer jsem strávila dumáním nad tím, jak se co nejefektivněji dostat do Luisina Údolí. A pak jsem na to přišla.

Náš čtvrteční program jsem měla tedy naplánovaný tak, že ráno pojedeme autobusem do Zákoutí, což je sice od našeho penzionu necelé dva kilometry, ale kvůli úspoře času jsem zvolila tuto rychlejší variantu, a pak po silnici II/310 do Luisina Údolí, odkud se vrátíme zpátky do Deštného a odpoledne pojedeme nahoru na Šerlich a pak navštívíme Malou a Velkou Deštnou a také Přírodní rezervaci Jelení lázeň, která se mezi nimi rozprostírá, případně ještě Národní přírodní rezervaci Bukačka nedaleko Masarykovy chaty. Ale nakonec jsem ty plány malinko pozměnila.

Dojely jsme tedy do Zákoutí a vydaly se nahoru do Luisina Údolí, částečně po silnici, částečně lesem po modré, abychom si zkrátily cestu. Luisino Údolí je osada malá jako dlaň, s pár chaloupkami a hájovnou na jednom konci, skutečný konec světa, kde nejspíš dodnes lišky dávají dobrou noc. Nicméně přesně takové konce světa já miluji...daleko od lidí a vůbec civilizace. Ačkoliv má v názvu „Údolí“, leží pořádně vysoko...přes 850 metrů. Má to však spíše odkazovat na jeho polohu hluboko pod Velkou Deštnou.

Když jsme si odpočinuly u jedné krásné chaloupky, prošly jsme jím až k hájovně, kde je východisko na Velkou Deštnou. Podle turistického značení jsme zjistily, že na její vrchol to jsou odtud jenom dva kilometry, i když pořádného stoupání a hlavně převýšení...téměř 280 metrů. Nakonec jsme se ale rozhodly, že se nebudeme vracet zpátky do Deštného, ale vystoupáme na Velkou Deštnou tudy. A tak jsme tedy vyrazily.

Nejprve byla cesta pěkná, pohodlná a široká, ale záhy se začala zužovat a musely jsme jít za sebou. Také stoupání začalo nabírat na síle, ale nakonec jsme kolem tři čtvrtě na jednu úspěšně dorazily nahoru. Počasí bylo podmračenější než dole, ale především mě zklamalo, že rozhledna, která svého času na Velké Deštné bývala, je pryč. Nedalo se však nic dělat... Poseděly jsme, odpočinuly si a najedly se, než se vydáme na 3,5 kilometru dlouhou cestu na Šerlich – nejprve kousek po zelené, k rozcestníku Pod Velkou Deštnou, poté po červené Jiráskově cestě. Cesta od rozcestníku byla krásná a také sluníčko si dalo říct a přece jen vykouklo zpod mraků. Až do sedla Šerlichu nás už nečekalo žádné stoupání, v podstatě jenom rovinka a závěrečné klesání v místech kolem Pruského rohu. Blížilo se čtvrt na tři, když jsme dorazily pod Masarykovu chatu na parkoviště.

Do odjezdu našeho autobusu zpátky do Deštného bylo ještě dost dlouho. Sedly jsme si tedy na Masarykovu chatu a něco si objednaly. Já měla horkou, hustou a moc dobrou čokoládu. V tu chvíli jsme měly v nohách deset kilometrů. Obdivovala jsem svou maminku, že pět měsíců po endoprotéze zvládla bez jakékoli opory tak náročné stoupání a vůbec takovou délku cesty.

Protože byl stále ještě čas, nechtěla jsem tam jen tak sedět, a tak jsem trochu zariskovala. Věděla jsem, že Bukačka padád, ale jedním z míst, která jsem chtěla vidět, byl Hotel Šerlišský Mlýn, vzdálený od Masarykovy chaty jeden a půl kilometru. Bylo mi jasné, že to bude jen na otočku, stejně jako to, že pokud mi ten autobus, který jel, tuším, kolem půl čtvrté, ujede, mám pořádnou smůlu a můžu jít do penzionu po svých, jelikož to byl poslední, který ten den jel. Šerlich je nejnavštěvovanějším místem Orlických hor, ale autobusové spojení tomu rozhodně neodpovídá...ale co nadělám. Ovšem pěšky bych jít nechtěla, protože jenom dolů do Zákoutí jsou to čtyři kilometry serpentinami a další skoro dva k penzionu. A tak jsem nechala maminku na Masaryčce a sama se vydala po modré, jinak taky po Naučné stezce Okolím Deštného k Šerlišskému Mlýnu.

Už cestou z Velké Deštné jsem pozorovala, že mi začíná skomírat baterie ve fotoaparátu. A tak jsem cestou k Šerlišskému Mlýnu fotila jenom málo, aby mi zbyla nějaká šťáva na tento velmi fotogenický hotel, bývalý Postlerův mlýn. Nakonec jsem ale některé fotky turistického značení (které si všude fotím) musela udělat mobilem. Na chvíli jsem si sedla a mazala zpátky na Šerlich. Cesta je naštěstí moc pěkná a není to žádné prudké stoupání, takže jsem mohla dost spěchat. Autobus jsem v pohodě stihla, ale se třinácti kilometry v nohách, v době, kdy jsem ještě nebyla zvyklá na takovéto delší túry, jsem toho měla akorát dost. Na druhou stranu však si myslím, že kdybych se držela původního plánu, Šerlišský Mlýn bych s největší pravděpodobností nenavštívila, protože to by se nedalo stihnout.

Fotogalerie ZDE

 

Sdílet

Komentáře

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Monika Voňková